Jak mé domýšlivé racio poučil plazí mozek

Před pár dny jsem se vrátil z dovolené z Thajska. Krásné tři týdny. Nádherný ostrov. Sluníčko. Teplé moře. Přátelští, usměvaví a vstřícní lidé.

Bydleli jsme v nádherném hotelu, užívali si komfortu a péče místních lidí. Procházeli jsme se po krásných a čistých plážích. Nic nám nechybělo. Přesto nás to táhlo do míst, kde žije místní komunita. V zajetí luxusu jsem se chtěl paradoxně seznámit s životem obyčejných Thajců. Pobíhání koček, ušmudlané a hladové děti škemrající o kousek ananasu.

Úsměv.

Zaprášení, unavení a opálení rybáři.

Úsměv.

Starostlivé, štěbetající, vlídné hospodyně.

Úsměv.

Bílé zuby svítící do tmy.

Pro našince snad až nepochopitelný obrázek příjemného člověčenství.

V té přímořské vesnici ale bylo příjemně. Přitom spousta nedokonalosti, špíny, pachů a zmatku. V tom horku a bídě se snad ani jinak žít nedá.

Mlčky jsme šli tropickým porostem. Mezi keři, trávou a palmami schované malé domečky.

Z dálky jsem slyšel rytmy rokenrolu. Kopl jsem do válející se, pomačkané plechovky od coca-coly a uvědomil jsem si, že chci jíst.

Došli jsem k poslednímu domečku. Byl hezky upravený. Bílá omítka, prkenná podlaha, naaranžované květiny a škebličky na stolech. Dál už jen pláž, pobrukující moře a cikády.

Usadili jsme se ke stolu a objednali jsme si typické jídlo Pad Thai. Na dovolené už asi po čtvrté. Pochoutka.

Dcerka si začala hrát s místními dětmi. Poskakovali. Strkali do sebe.

Peth, starostlivá majitelka restaurace se zájmem sledovala spokojenost svých hostů. Teprve nyní jsem si všiml, že jsme zde už sami. Skupinka švédských turistů již odešla. Peth k nám přistoupila a pochválila naši malou. Slovo dalo slovo a my poslouchali vyprávění ženy, která přišla při tsunami o svoje rodiče a bratra. Leskly se jí oči a na tváři zůstával laskavý úsměv. Obdivoval jsem, jak se s tragédií vypořádala. Ukazovala nám, odkud přišla vlna. Jak ničila skromné příbytky…

S nostalgií vzpomínala na sílu vodního živlu.

Pořád se usmívala.

Kde se v ní bere ta vyrovnanost?

Její manžel mezitím dokončil přípravu jídla. Naservíroval jej a přisedl si k nám. Vyprávěli nám o jejich životě, 2 dětech i svém podnikání a my s nimi sdíleli jejich radost. Daří se jim. Nemají si prý na co stěžovat. Klienti se k nim vracejí. Mají plno. Využívají krásy toho malinkého zálivu.

Pozvali nás, aby nám ukázali pokoje jejich malinkého hotýlku. 6 stejných cimřiček. 6 balkůnků. Skromných, útulných. V každém byl někdo. Mnohým hostům jsem nerozuměl, ale všichni si rozuměli s Peth a Brunem. Zdravili se, prohodili pár vět. Zdálo se, že jim ani nevadí, že je obtěžujeme svoji návštěvou. Bruno se nadýmal pýchou, Peth cudně klopila zrak.

Zeptal jsem se: „Je zde spousta volné plochy. Budete přistavovat další pokoje, bugalovy?“

Peth jen zavrtěla hlavou, odhrnula rukou vlasy z čela a řekla: „Ne, nechceme mít nespokojeného klienta.“

„Počkej, tomu nerozumím“, namítl jsem. „Proč nechcete rozšířit svoje podnikání?

Znovu si odhrnula vlasy z očí a dala se do vyprávění. „Víš, ještě před tou hrůzou jsem pracovala v nejkrásnějším hotelu na ostrově. V tom co bydlíš i ty. Nejdříve jsem uklízela, pak jsem obsluhovala, dělala na recepci i tanečnici. Zdobila jsem květiny do váz. Hodně jsem poslouchala, co říkají naši hosté. Sledovala jsem jejich chování.“

Zamyslela se, pohlédla na moře. A pak pronesla:

„Slyšela jsem často, jak se třeba manželé hádají. Stále nebyli s něčím spokojeni. Procházeli se třeba zahradou a byli nešťastní, že nemají lepší bydlení.“

„Aha, to mi dává smysl“ souhlasil jsem.

„Jenže já nevím, co je to lepší bydlení. Jedni nadávali, že mají malý domek, druzí, že jsou daleko od moře, třetí, že je ruší hudba a čtvrtí, že to mají daleko na tenisový kurt, nebo k bazénu. Každý den jsem na recepci řešila několik stížností. Přestěhovávali jsme naše hosty. Dostávali pokoje, chaty nebo velké domy přesně tak, jak si vybrali. A když uviděli jinou chatu, nebo jiné pokoje, přestali být spokojeni s tím, co mají. Nebylo mi to příjemné“, vzdychla a podívala se na svého Bruna.

Teprve teď jsem si všiml, že mi sem nějak nezapadá. Pocházel z Francie. Byl krásně opálený a měl již naučené úsporné pohyby Thajců. Určitě tady žil již dlouho. Byli sehraní a vyzařovala z nich harmonie. Letmo se na ni usmál, jakoby jí dodával sílu.

„Viděla jsem, jak lidi trápí možnost volby. Kdo bydlel u moře, stěžoval si na jeho hluk. Kdo bydlel v zahradě, stěžoval si, že je moře daleko. Jejich nespokojenost spočívala v tom, že nemohli mít všechno. Museli si vybrat.“ Na chvíli se odmlčela, ale hned pokračovala.

„Když máš svobodu volby, vždycky si můžeš najít něco, co ti nevyhovuje. Nikdy nic není jen nejlepší. U nás jsme zvyklí nemít volbu. Kde jsme se narodili, tam žijeme, tam to máme rádi. Tam pracujeme. Tam taky umřeme. Tak jak to dělali naši rodiče, děláme to i my. My nepřemýšlíme nad možnostmi. Radujeme se z toho, že je to tak, jak to je. Vy jste si zvykli si vybírat. A z toho pak pramení vaše nespokojenost.“ Ta slova se jí asi neříkala lehce. Drobná vráska na nose se ji však během chvilky ztratila. Rozesmála se a řekla.

„No a my nechceme mít nespokojeného klienta. Proto každý, kdo nás navštíví, ať hledá jen nocleh na jednu noc, nebo se chce válet týdny u moře, vždycky dostane stejný pokoj, stejnou postel, stejný ručník. Nechci, aby si naši hosté mohli závidět. Nechci, aby si mohli vybírat. Nechci mít nespokojené klienty. Proto nebudeme stavět další pokoje. Byly by až ve druhém patře. Byly by novější. Nebo by to byly malé chatky. Dále od moře. A byl by tam nový nábytek…“ Podívala se na mne a řekla „Chápeš?“

Přikývl jsem, ačkoliv jsem tomu moc nerozuměl. Bruno si ji přitáhl blíže k tělu. Přesto jsem měl pocit, že si s ním rozumím. Ona jej pohladila po ruce. I já si přivinul k tělu svoji ženu. Viděli, že přemýšlím.

„Co děláš ty?“ zeptal se Bruno a zvedl svoji špičatou bradu. Byl tak o hlavu menší. Ale byl hrdý. Jeho sebevědomí mne zaujalo. Spíše potichu jsem řekl:

„Učím. Pořádám kurzy pro dospělé. Firemní vzdělávání.“

Možná mé odpovědi ani zcela nerozuměl. Nevím, jestli se na ostrově Phi Phi existuje firemní vzdělávání. Asi ano, vždyť v hotelu jsem viděl i konferenční místnost. A nějaké prezentátory…

Přemýšlím jestli to vůbec místní potřebují…

„A co na těch kurzech učíš?“, zeptal se Bruno

„Různé dovednosti. Jak prodat. Jak motivovat. Jak řídit…. To je různé. Prostě, to co klient potřebuje. Co si klient vybere. Je toho hodně“, a myslím si,„Co ty o tom asi víš?“.

Pohlédl jsem na něj. Zakroutil hlavou a vidím, že se zabývá spíše svojí Peth, než mou odpovědí.

Vzpomínám si, co mne čeká po návratu. Jaké mám učit kurzy. Co jsem komu slíbil a co mám tedy splnit. Dcerka mne tahá za kalhoty, ať ji vezmu za krk. Manželka si užívá pohled na probleskující vodní hladinu.

Do ticha se najednou Peth pevným hlasem zeptá:

„A máš jen spokojené klienty?“

„Nemám!“

Zvedl jsem oči a uviděl jsem její krásné oči. Byla moudrá. Už se na nic neptala. Podala malé škebličku, která ji vypadla z ruky, pohladila ji po blonďatých vláskách a špitla.

„Je krásná. A ty jsi šťastný muž a ty šťastná žena“. Usmála se na moji ženu a ta ji úsměv opětovala.

Zaplatili jsme a odcházeli do krásné chatky, blízko jídelny, daleko od bazénu a tenisových kurtů. Ale zase jsme měli přímo na pokoji internet a blízko moře. Ale neměli jsme na terase jídelní stůl a lehátka….

Byl to příjemný večer. Ty 3 věty mi však zní stále. Podnikání a strategie ve 3 větách.

„Když máš svobodu volby, vždycky si můžeš najít něco, co ti nevyhovuje. Nikdy nic není jen nejlepší… Vy jste si zvykli si vybírat. A z toho pramení vaše nespokojenost.“

Jak skvěle vystihla tu příčinu nespokojenosti mého racia. Až zde jsem racionálně pochopil, proč plazí mozek nechce soutěžit, proč mu nezáleží na výkonu. Protože nechce lidi od sebe oddělovat. Protože nechce naštvávat. Protože hlavní prioritou je pocit štěstí všech.

Děkuji Ti Peth.