Trojbarevná červená Karkulka
Dnes jsme pro vás připravili ukázku toho, jak odlišně umí naše tři mozky vyprávět klasickou pohádku. Posuďte sami.
I.
Byla jednou jedna malá a hodná holčička. Všichni ji měli moc rádi, ale nejvíce ji milovala její maminka. Měla ráda červenou barvu a proto ráda nosila červenou sukýnku, červené botičky a červenou čepičku. Té čepičce se říkalo karkulka a proto ji všichni říkali červená Karkulko.
Bydleli v tradičním venkovském stavení se zahrádkou, plnou voňavých barevných kytiček a právě kvetoucího šeříku. Často si s maminkou povídaly na zápraží, sedávaly v příjemném proutěném křesílku, prozpěvovaly si a smály se na sebe. Zatímco tatínek býval v práci, ony chodívaly spolu do uklidňujícího lesa, kde si uvolněně hrály spolu na schovávanou, bezstarostně sbíraly sladké maliny, šťavnaté jahody, borůvky a ostružiny.
Jednoho krásného slunného jarního dne maminka vzbudila Karkulku, pohladila ji po jemné tváři, usmála se na ni a řekla. „Karkulko moje, potřebuji, abys mi dnes pomohla. Mám hodně práce a babička stůně. Mám o ni starost. Potřebuji, abys babičce přinesla něco na přilepšenou. Tady máš košíček s vínem a ještě teplou bábovkou. Babičce to určitě pomůže“.
Babička bydlela na druhé straně lesa. Cestu Karkulka velmi dobře znala. „Dávej na sebe pozor, ničeho se neboj a buď opatrná. Běž pořád po cestě a do řeči se dávej jen s dobrými lidmi. Všechny slušně pozdrav a popřej jim hezký den.“ Maminka se usmála na Karkulku a ta na ni spiklenecky zamrkala. „Nebojím se maminko, vždyť je to jen chvilička a za chvíli si budeme s babičkou společně hrát,“ začala se těšit Karkulka. S laskavou babičkou se cítila vždycky v bezpečí. Měla pro ni pochopení a spoustu času. Zná spoustu pohádek a má hodně pokladů s kterými si spolu vždycky hrají. A starají se o staré oprýskané panenky po mamince. Oblékají jim pletené blůzky a bavlněné punčocháčky. Nebo by mohly zase dělat domečky z mechu pro mravenečky a broučky…
„Můžu tam prosím zůstat celý den? Nebo bych tam mohla s babičkou i spát a přijít až zítra. Babička umí tak krásně vyprávět a už jsem si s ní dlouho nehrála. A třeba si uděláme pyžamovou párty. A budeme slavit, že jsme zase spolu“, začala snít Karkulka.
II.
„Tak dobře, ale nejpozději ve 20,20 ať jdeš spát. Víš přece, že pětileté děti mají spát alespoň deset hodin a ty se vždycky vzbudíš tak, abys viděla od 6,30 hodin Mikyho klubík,“ řekla maminka a vůbec si neuvědomila, že tak malé dítě nemá bez dozoru rodičů v lese samo co dělat.
Zachovala se velmi nezodpovědně. Ani nevysvětlila Karkulce, jak má rozpoznat dobré lidi od těch nedobrých. Podle jakého měřítka nebo testu.
Nachystala Karkulce zdravou snídani – žitný chléb s čerstvým máslem a včelím lesním medem. Dohlédla ještě na to, aby Karkulka všechno snědla, uklidila po sobě stůl a pečlivě si vyčistila zuby. Nechtěla, aby měla na svých mléčných zubech nějaký kaz. Preventivně dala Karkulce ještě syntetické vitamíny a homeopatika, protože brzy začne další pylová sezóna. Karkulka se systematicky oblékla do čistého stoprocentně bavlněného prádla, bílé nažehlené halenky a červené skládané sukýnky. Čtyřmi sponkami si přidělala k vlasům červený čepeček. Pro jistotu ještě vše zkontrolovala důkladným pohledem do zrcadla, zda je vše v pořádku. Opět byla dokonalá.
Přesně v 8,17 hodin vyrazila Karkulka na cestu. Ta jí neměla trvat déle než 39 minut. Pokud se nebude nikde zastavovat. Ale to přece neměla. Přece jen to bylo přibližně 2320 metrů. A celkové převýšení ani ne 10 metrů. Šest zatáček a jinak pořád rovně proti proudu potoka.
Na koloběžce by to zvládla asi tak dvakrát rychleji a na kole by jí to netrvalo déle než deset minut. Fakt to nebylo daleko. Ale Karkulka ještě neuměla vozit na řídítkách košíček a nosič na svém kole neměla. Ten nepatří do základní výbavy. Jít pěšky bylo přece jen bezpečnější, protože na novém kole ještě ani precizně nezvládala pouze ruční brždění.
Cesta probíhala podle plánu a Karkulka pravidelným krokem rychlostí necelé 4 kilometry v hodině postupně ukrajovala metry své cesty. Doposud nikoho nepotkala.
V lese byl klid a Karkulka se zamyslela nad tím, čím jednou bude. Užívala si své samoty. Chtěla by být asi doktorkou, nebo inženýrkou. Nebo paní učitelkou. Třeba ve školce. Ale tam asi ne, tam pořád někdo brečí. Raději bude tou inženýrkou. Bude počítat a něco malovat u velkého stolu. Jako tatínek. A nikdo ji nebude rušit. Přesvědčovala sama sebe. V tom si uvědomila, že k oslavě přece patří kytky. Zastavila a opatrně se vydala k potoku nasbírat kvítí. Odchýlila se z vytýčené trasy a postupně natrhala 67 leskle žlutých blatouchů bahenních. Tolik, kolik má babička roků. Pro jistotu je raději dvakrát přepočítal, protože se ji občas stalo, že ještě někdy udělal při počítání chybu. Ne tentokrát se nespletla. Blatouchů bylo kolem ní hodně. Přece jen je to vytrvalá rostlina, která na podmáčeném terénu dorůstá do výšky 30 až 50 centimetrů, výjimečně i jednoho metru.
III.
V tom před Karkulku skočil vlk. Zeptal se jí co dělá sama v lese. Karkulka řekla, že jde navštívit babičku a že si spolu budou hrát. Vlk chtěl ještě vědět, co nese v tom košíku a Karkulka mu všechno řekla.
Vlk se otočil a rychle pelášil k babičce, aby tam byl dříve než Karkulka. Povedlo se mu to. Vyhrál. Vběhl do chaloupky a než se babička nadála, tak ji sežral. Pak si oblékl její šaty a lehl si do postele. Předstíral, že babička stůně. Když Karkulka zaklepala, řekl ji ať jde dál. Uviděl, že Karkulka se polekala, když jej uviděla místo babičky. Věděl, že teď rozhodují vteřiny. Neváhal. Vyskočil a Karkulku spolkl jako malinu. Pak se natáhl a usnul. Chrápal a chrápal. Naštěstí šel kolem silný myslivec. Podíval se oknem a vidí, co se stalo. Rychle se rozhodl. Popadl nůž a stáhl z vlka kůži. Je to borec! Hrdina!
Z břicha vysvobodil Karkulku a taky babičku. Nakonec se myslivec nastěhoval k babičce a maminka Karkulku již nikdy neposílala samotnou přes les.
I.- intuitivní plazí mozek, II.- racionální mozek primátů, III. – emotivní mozek šelem.
Obrázek nám poslala Maruška Koelbová, MŠ Zelená, Ostrava, 6,5 let. To potěší…..