Na kurzech structogramu se opakovaně snažím frekventantům vysvětlit, že o našem úspěchu nerozhoduje pouze naše chytrost. Myslím tím rácio. Všechny ty analýzy, dedukce, schémata a pod.
Úspěch nebo neúspěch prakticky nás všech je dán i tím, jak umíme využívat naše sociální dovednosti. Co tím myslím? Ano na jedné straně si můžeme říci, jak zvládáme komunikaci – udržíme nadhled, jsme asertivní? Ale to už se zase dostáváme k ráciu. K námi definovaným pravidlům, právům, uměle vytvořeným komunikačním technikám. Technickým kompetencím.
Příroda ale stvořila náš mozek ze tří částí. Každá z nich funguje jinak. Má jiné vzorce. Má jiné schopnosti. Jinou inteligenci. Nebudu zde řešit rácio, tudíž velký mozek. Protože právě o našich schopnostech sociálních kompetencí rozhodují zbývající dvě inteligence, které jsou odvozené od chování šelem a plazů.
Emocionální inteligence
Jedná se o to, jak dokážeme využívat naše emoce, náš vztek, nahromaděnou zlobu, smutek, víru, důvěru nebo sebedůvěru. Jak dokážeme nadchnout, strhnout ostatní, zariskovat nebo najít odvahu. Dnes se tato inteligence stává samostatným vědním oborem. Zkoumá to, co cítíme svým srdcem. Euforii štěstí nebo pocit bolesti srdce při velkém zklamání nebo ztráty vztahu nebo člověka.
Intuitivní inteligence
Jednou jsem hrál s moji malou dcerkou. Ještě jí nebyly 4 roky. Hru „Co kde roste?“. Kde roste třeba jablko (na stromě), kde mrkev (v zemi) a pod. Před odpovědí vždycky chvíli přemýšlela. Pak jsem se jí ale zeptal „A kde roste strach?„
-„To je lehké“, vykřikla, „přece v břichu!“ Malé děti mají tuto inteligenci a s ní související schopnosti na vyšší úrovni než dospělí. Jsou vůči sobě i svému okolí výrazně vnímavější. Tyto schopnosti jsou racionálně jen těžko pochopitelné. Často je vnímáme jako něco mezi nebem a zemí. Často je cítíme jako svírání v žaludku nebo teplo v břiše. Je to pocit, který nás nabádá nepředjíždět, i když protijedoucí auto ještě nevidíme…. Něco, co jen velmi stěží dokážeme slovy definovat.
Sem patří něco jako
- telepatie
- vnitřní rovnováha
- schopnost vcítit se a reagovat na prostředí
- schopnost fungovat v celku v kontextu a umění jednotlivé prvky pospojovat
- vášeň, chtění, vtělení se do procesu (pokud vás tato oblast zajímá více, doporučuji výbornou knihu Mariana Jelínka a Jiřího Kuchaře „Poznej sám sebe – tajemství těla, duše a mysli“)
- sounáležitost
- spoluúčast.
Velmi hezky o tomto „břišním“ vnímání světa mluvil David Brooks ve svém vystoupení na TED konferenci 2011.
Důležitou pasáž uvádíme v překladu:
Je to součást života, ale není to celý život. Za posledních několik let jsme více pronikli do zákonitostí lidské povahy a lépe poznali, kdo jsme. Není to zásluhou teologie nebo filosofie, ale díky studiu lidské mysle. Napříč všemi oblastmi výzkumu, od neurovědy až po kognitivní psychologii, behaviorální ekonomii, psychologii, a sociologii budujeme revoluci v lidském povědomí. Když to dáme všechno dohromady, získáme nový pohled na lidskou povahu. Na míle vzdálenou chladnému materialistickému pojetí přírody. Jde o nový humanismus, nové okouzlení. Když dáme dohromady výsledky výzkumu,získáme klíčové poznatky:
- zatím co vědomá mysl píše životopis našeho druhu, za většinu vykonané práce vděčíme nevědomé mysli. Dá se to vyjádřit tak, že lidská mysl dokáže za minutu zaznamenat miliony informací, z nichž si je vědoma asi čtyřiceti. To vede k určitým zvláštnostem. Například k mému oblíbenému příkladu:lidé se jménem Dennis se mnohem častěji stávají zubaři (angl. dentists), a lidé se jménem Lawrence častěji právníky (angl. lawyers), protože nevědomě se uchylují k věcem, které pro ně působí známým dojmem Proto jsem dal své dceři jméno Prezidentka USA Brooksová.
- nevědomá mysl není pouze hloupá a posedlá sexem, ve skutečnosti je velice chytrá. Jedním z nejtěžších kognitivních úkolů je koupit nábytek. Je hrozně těžké si představit, jak bude daný gauč vypadat ve vašem domě. Měli by jste na to jít tak, že si nábytek prohlédnete, vyspíte se na to, zabavíte se nějak a o pár dní později se rozhodnete podle intuice, protože nevědomě jste se už rozhodli.
- že emoce jsou centrem našeho myšlení. Lidé po mrtvici nebo s poškozenými částmi mozku, které řídí emoce, nejsou příliš chytří, dokonce bývají často bezbranní. Obrovská kapacita v oboru je dnes tady s námi a bude mít zítra přednášku – Antonio Damasio. Jedna z věcí, kterou nám ukázal je, že emoce nejsou oddělené od rozumu, ale tvoří jeho základ, protože nám říkají, čemu máme připisovat hodnotu. Studium a rozvíjení emocí je jedna z hlavních činností moudrosti. Už jsem trochu starý a s emocemi to příliš neumím. Jeden z mých oblíbených příběhů o mozku je o mužích mého věku. Dají je do stroje, který snímá mozek – mimochodem, nejde o skutečný případ, ale to nevadí – dají jim sledovat horor a pak jim řeknou, aby popsali svoje pocity ke svým ženám. Snímky mozku byly v obou případech identické. Šlo o nefalšovanou hrůzu. Takže když mluvím o emocích, je to jako kdyby Gándhí povídal o obžerství. Ale jde o hlavní organizační proces způsobu, jakým přemýšlíme. Říká nám, co si máme pamatovat. Mozek je zápis pocitů jednoho života.
- že nejsme primárně samostatné bytosti. Jsme společenskými, nikoli racionálními tvory. Projevujeme se ve vztazích a jsme navzájem jeden s druhým spojeni. Když se setkáváme s jinými lidmi promítáme si v mysli to, co vidíme v jejich mysli. Když ve filmu vidíme automobilovou honičku, je to skoro stejné, jako bychom sami někoho honili. Když se díváme na porno, jako bychom se sami milovali, i když asi ne tak příjemné. Vidíme to, když jde ulicí milostný pár, nebo když davem v Egyptu nebo Tunisku prostoupí emoce, vzájemné hluboké propojení. Tato revoluce v tom, kdo jsme nám nabízí nový pohled na politiku a hlavně na lidskou povahu.
Jsme dnes potomky francouzského osvícenství. Věříme, že rozum je největší ze všech schopností. Ale myslím, že tento výzkum ukazuje, že britské nebo skotské osvícenství, David Hume nebo Adam Smith ve skutečnosti lépe rozuměli tomu, kdo jsme – věděli, že rozum je často slabý a city silné a že citům se dá často důvěřovat. Tato práce opravuje zaujatost v naší kultuře tu hlubokou odlidšťující zaujatost.Umožňuje nám lépe pochopit, co přesně potřebujeme, abychom se měli v životě dobře. Když přemýšlíme o lidském kapitálu, myslíme na to, co se dá snadno měřit – známky, testy SAT, tituly, počet let školní docházky. Pro dobrý a smysluplný život však potřebujeme hlubší věci, věci, na které ani nemáme slova.Dovolte mi zmínit několik příkladů Myslím, že výzkum k nim směřuje.
První dar nebo talent je telepatie (angl. mindsight) – schopnost vstoupit jiným lidem do mysli a zjistit, co nám mohou nabídnout. Člověk má tuto schopnost vrozenou. Meltzoff z Univerzity ve Washingtonu se naklonil na dítě, které bylo na světě 43 minut. Vyplazil na miminko jazyk. Miminko vyplazilo jazyk na Meltzoffa. Děti se rodí se schopností proniknout do mysli své matky a vzít si pro sebe to, co tam najdou – modely, jak rozumět realitě. V USA mívá 55 procent miminek hlubokou, vzájemnou konverzaci se svými matkami a učí se modelům, jak vycházet s jinými lidmi. Lidé, kteří mají modely na to, jak vycházet s jinými, mají v životě obrovský náskok. Vědci z Minnesotské univerzity provedli studii, ve které byli schopni u 18-měsíčních miminek s přesností 77 procent předpovědět, které z nich úspěšně skončí střední školu,podle toho, které miminko mělo dobrý vztah ke své matce. 20 procent dětí nemá takový vztah. Říkáme tomu vyhýbavá vazba („avoidant attachment“) Mají problém navázat vztah s jinými lidmi. Prožijí svůj život jako plachetnice lnoucí k větru s touhou sblížit se s lidmi, ale nemají k tomu modely, jak na to. Jde o dovednost, která nám umožňuje se navzájem od sebe učit.
Další schopností je vnitřní rovnováha. Schopnost s klidem vnímat vlastní zaujatost a selhání vlastní mysli.Tak například jsme stroje s přílišnou sebedůvěrou. 95 procent našich učitelů tvrdí, že jsou nadprůměrnými učiteli. 96 procent VŠ studentů, že mají nadprůměrné sociální dovednosti. Magazín TIME se Američanů otázal: „Jste v jednom procentu nejvíce vydělávajících lidí?“ 19 procent Američanů řeklo, že ano.
Mimochodem, je to různé pro muže a ženy. Muži se topí dvakrát tak častěji jako ženy, protože si myslí, že jezero přeplavou. Ale někteří lidé mají schopnost vnímat vlastní předpojatost a přílišné sebevědomí. Mají tzv. epistemologickou skromnost. Jsou otevření tváří tvář nejistotě. Jsou schopni přizpůsobit sílu závěrů síle vlastních důkazů. Jsou zvídaví. A tyto vlastnosti často nesouvisí s výškou IQ.
Další schopností je „medes“, něco jako průbojnost – je to řecký termín. Jde o schopnost reagovat na prostředí, pochopit jeho pravidla – vzít si to nejdůležitější. Jeden z mých kolegů z New York Times napsal skvělý článek o vojácích v Iráku, kteří při pohledu na ulici byli schopni zjistit, jestli tam byla nášlapná mina. Nebyli schopni popsat, jak na to přišli, ale pokaždé cítili jakýsi chlad a vetšinou měli pravdu.
Další schopností je účast („sympathy“), schopnost pracovat ve skupinách. Je to mimořádně užitečná schopnost, protože skupiny jsou chytřejší než jednotlivci a skupiny pracující osobně jsou mnohem schopnější, než skupiny pracující na dálku, protože 90 procent naší komunikace je neverbálního charakteru. Efektivita skupiny není závislá na IQ skupiny. Je závislá na tom, jak dobře komunikují, jak často si v konverzaci předávají slovo.
Pak můžeme mluvit o tzv. míchání („blending“). Každé dítě dokáže říct: „Jsem tygr,“ a předstírat tygra. Na první pohled tak jednoduché. Ve skutečnosti je však šíleně těžké vzít koncept „já“ a koncept „tygr“ a spojit je v jedno. Ale toto je zdroj inovací. Picasso například vzal koncept západního umění a koncept afrických masek a spojil je v jedno – nejen geometrii, ale také jejich morální systémy. To jsou všechno dovednosti, které nemůžeme počítat a měřit.
Moje poslední poznámka se týká vášně („limerence“). Není to schopnost. Je to určitá motivace, pohon.Vědomá mysl je lačná po úspěchu a prestiži. Nevědomá mysl je lačná po chvílích transcendence, když není jasné rozlišení mezi částmi mozku, když jsme pohlceni úkolem – když se řemeslník naplno oddá svému řemeslu, když vnímá přírodovědec jednotu s přírodou, když věřící cítí jednotu s boží láskou. Po tom touží nevědomá mysl. Mnozí z nás to pociťují v lásce, když jsou milenci jako jedno.
Jeden z nejkrásnějších popisů, který jsem objevil v tomto výzkumu, se týká toho, jak se mysle navzájem prostupují. Psal o tom velký teoretik a vědec Douglas Hofstadter z Indianské univerzity. Vzal si ženu jménem Carol, se kterou měli nádherný vztah. Když jejich dětem byly dva roky a pět let, Carol dostala mrtvici, nádor na mozku a náhle umřela. Hofstadter napsal knížku s názvem „I Am a Strange Loop“ (překl. Jsem divná smyčka“). Popisuje v ní jeden moment – jen několik měsíců předtím, než Carol zemřela – Na krbu nebo na stole v ložnici nalezne její fotku a píše o ní toto: „Podíval jsem se jí do tváře tak hluboko, že jsem měl pocit, že jsem za jejíma očima. Najednou jsem si přes padající slzy uvědomil, že říkám: „To jsem já. To jsem já.“ Tato prostá slova mi připomněla mnoho myšlenek, které jsem měl předtím o splynutí duší v jednu vyšší jednotku, o tom, že v centru našich duší jsou stejná přání a sny pro naše děti, že tato přání nejsou samostatná, ale že jde o jedno jediné přání, jednu jasnou věc, která nás oba definovala, která z nás učinila jeden celek – celek, který jsem si neuměl moc představit předtím, než jsme se vzali a měli děti. Uvědomil jsem si, že přestože Carol umřela, nejdůležitější část z ní neumřela, ale žije dál odhodlaně v mém mozku.“
Řekové říkají, že si cestu k moudrosti musíme protrpět. Díky svému utrpení Hofstadter pochopil, jak moc jsme navzájem propojeni. Neúspěchy v politice za posledních 30 let nám umožňují vidět, jak povrchní bylo naše vnímání lidské povahy. Když jsme nyní konfrontování s touto povrchností a s neúspěchy, které jsou důsledkem naší neschopnosti proniknout do hloubky naší povahy, přichází revoluce ve vědomí lidské mysle – tito lidé v mnoha oblastech zkoumají hlubiny naší povahy a přicházejí obohaceni tímto novým humanismem.
Když Freud objevil svůj smysl pro nevědomí, mělo to v tehdejší společnosti obrovský dopad. Dnes objevujeme přesnější chápání nevědomí – toho, kdo ve skutečnosti jsme. Bude to mít úžasný a hluboký, zušlechťující vliv na naši kulturu.